Městys Frymburk
MěstysFrymburk

Rodáci a osobnosti

Fanny Greiplová

fanyFanny Greiplová PIRLINGU, ty milé městečko, jak jsem tě měl vždy rád! Ale kdo by si byl kdy pomyslil, že se mi staneš tak drahý! Jak se rozraduje mé srdce, kdykoliv vzpomene na tvou krásu: jak půvabně ležíš ve své samotě na sametově zeleném vrchu a tvé bílé domy shlížejí dolů k řece, svlažující své břehy a pospíchající pod tvým dřevěným mostem, na kterém stojí červená věžička s obrazem svatého Jana – buď mi ode dneška požehnán a pozdraven na věky věkův! Tak vzpomíná básník Šumavy Adalbert Stifter v jinotaji na svůj Frymburk v knize Z kroniky našeho rodu. Jak by ne – vždyť Frymburk bylo místo jeho celoživotní nenaplněné lásky k Fanny Greiplové. Narodila se jako jedna ze čtyř dcer bohatého obchodníka 28. července 1808 ve Frymburku. Asi by se o ní nemluvilo, kdyby její bratr Mathias nepozval o prázdninách 1826 svého kamaráda a studentského přítele Adalberta Stiftera, pozdějšího „básníka Šumavy,“ k nim do výstavného domu na náměstí. Byl to výstavní měšťanský dům čp. 74.

Dnes je zde nevzhledná novostavba se stejným číslem popisným. Až do velkého požáru, který zachvátil Frymburk sedmého srpna 1856, byl Greiplův dům jedním z nejvýstavnějších nejen v obci, ale i v širokém okolí. Jeho barokní štít se vysoko vypínal nad ostatní domy a ukazoval, že v něm bydlí bohatý obchodník, který měl své obchody i ve Vídni a Terstu.

O prázdninách 1828 se v tomto domě i horlivě muzicírovalo a přijíždělo sem mnoho významných osobností. Z oken pokoje, kde tehdy strávil prázdniny třiadvacetiletý Adalbert, byl krásný výhled na pohoří Svatého Tomáše, kterému vévodí zřícenina Vítkova Hrádku. Student Adalbert tehdy nevěděl, zda bude malířem nebo přírodovědcem. Zaujala jej však černooká dvacetiletá sestra přítele Mathiase Fanny, k níž vzplanul bezvýhradnou, prudkou a horoucí láskou. Fannině matce Terezii neušlo toto vzplanutí, ale ani to , že nemajetný student , jež se jí zdál i povahově rozkolísaný, neví, zda má studovat práva, která by mu zajistila poměrný blahobyt, nebo umění, jež ho lákalo svou volností. O frymburských prázdninách 1828 napsal později již známý básník „Já oněch dnů do věčnosti nezapomenu, byly to nejkrásnější z celé mé studentské doby.“

O prázdninách o rok později přijíždí Adalbert opět za svou Fanny Greiplovou a z tohoto pobytu se zachoval jeho obraz „Frymburk a zřícenina Vítkov Kamene.“ Je malován z míst, kde dnes u zátoky lipenské přehrady u silnice od Lipna jsou nové řadové novostavby. Z borového hájku u ohrady pastviny se tyčí nejen kostel sv. Bartoloměje a zřícenina Vítkova Hrádku, ale i barokní štít výstavného domu Greiplových, tedy dům jeho lásky Fanny. Naposledy jí básník spatřil při svatbě svého frymburského kamaráda Schifflera s Marií Blechingerovou, která byla přítelkyní Fanny. Povšiml si Fančinných slz a domníval se, že by mohl znovu získat její lásku. Napsal jí dopis, který však zůstal bez odpovědi jako tři předcházející. Sen mladé lásky byl dosněn a Frymburk se přestěhoval jen do vzpomínek. Nikdy již nespatřil Adalbert Stifter svou „nevěstu ideí“, která se v jeho díle stala sestrou nesmrtelných básnických milenek. Když později navštívil básník se svou manželkou Frymburk, ubytovali se v domě Greiplových ve dvou pokojích obrácených k západu, kde trávil své studentské prázdniny a byl přijat velmi vlídně. Již nebylo ze strany rodičů Fanny důvodu k nepřízni. Prožil zde chvíle,které tak dojímavě vepsal do závěrečných stránek Lesního poutníka.

Tenhle příběh lásky básníka Šumavy Adalberta Stiftera s Fanny Greiplovou dnes ve Frymburku připomíná již jen pomníček Adalberta Stiftera v parku na náměstí a náhrobní deska rodičů Fanny Greipelové na zdi kostela směrem k převozu. O této poslední návštěvě Frymburka napsal Adalbert Stifter ve svém slavném Hvozdu: BOD, odkud lze skoro tak daleko, jak je zde popsáno, přehlédnout pouť této dcery lesa, je zřícenina rytířského hradu, jež z údolí vypadá jako oblačně modrá kostka, vznášející se nad nejvyšším okrajem širokého pásu lesa. Z oken Frymburka je jihozápadním směrem vidět zříceninu a jeho obyvatelé jí říkají Tomášův vrch nebo Tomášova věž nebo krátce Svatý Tomáš, a vypravují, že je to prastarý panský zámek, jejž kdysi obývali krutí rytíři, pročež je nyní zakletý a nebude se moci po tisíc let rozpadnout, třebaže povětří a slunce o to usilují. Často jsem v uplynulých dnech sedával v tom starém zdivu, četl v oblíbené knize nebo jsem naslouchal milým klíčícím citům mládí, hleděl vydrolenými okny k modré obloze nebo pozoroval zlatá zvířátka, která vedle mne běhala mezi stébly, nebo místo toho všeho jen líně a tiše vnímal němé sluneční paprsky opírající se do zdi a do kamenů – často a rád jsem tam pobýval, i když jsem ještě neznal osud těch, kteří nakonec obývali toto truchlivé místo.

Téměř o sto padesát let později , v roce 1975, napsal jiný básník Šumavy Ladislav Stehlík ve své knize Země zamyšlená o Frymburku: VZPOMÍNÁM-LI NA FRYMBURK, vrací se mi jeden dávný večer se srpkem půlměsíce nad osamělou břízou, vůně rosy vanoucí ze ztemnělých luk za šedými šindelovými střechami i záblesk říčního zákrutu pod stříbřitým nebem, v němž se téměř ztrácela rozmytá silueta chrámové věže, jejíž štíhlost dává Frymburku typickou tvář. Tak vypadalo městečko dlouhá léta, téměř bez proměny, než náš čas prostřel kolem něho předlouhou jezerní hladinu. Po letech jsem tu byl hostem malíře Oty Matouška a jeho rodiny v typické šumavské chalupě, stojící u lipenské silnice, a na společných toulkách krajem jsme byli okouzlováni novou krásou, zcela odlišnou od té, kterou tu miloval Adalbert Stifter.

© František Schusser (X/99)

svaty tomasgreipluv_dum 

greipluv_dum

 

 

 

 

 

CIMRMAN VE STAROBINCI

V roce 1912 opouští Cimrman své liptákovské útočiště a vydává se na cestu do Traunu u Linze. Toto nevelké město vynikalo v Rakousku pouze ve dvou směrech: byla tu největší továrna na dynamit a největší sirotčinec. Cimrman byl vedením tohoto sociálního ústavu požádán, aby aplikoval své proslulé pedagogické zásady na sirotky.

Náhoda tomu chtěla, že se Cimrman do Traunu nikdy nedostal. Ve vlaku se totiž seznámil s profesorem Sajnerem, který se právě vracel z vědecké cesty po Asii, kde studoval problém dlouhověkosti. Stařičký profesor pojal k Cimrmanovi od první chvíle takovou náklonnost, že mu neváhal sdělit i ty nejintimnější zážitky. Když se ujistil, že mu ostatní cestující v kupé nevěnují pozornost, nenápadně se k Cimrmanovi naklonil, a téměř se dotýkaje ústy jeho tváře, důvěrně mu sdělil, že si ze své výpravy přiváží pravou, v Evropě zatím neznámou asijskou chřipku. Cimrman se vyptal na inkubační dobu a rozhodl se, že chřipku, kterou za devět dní dostane, nepoveze do sirotčince, ale že ji odstůně, společně s profesorem Sajnerem. A tak se octl v pošumavském městečku Frymburk, kde Sajner působil jako ředitel starobince. Dostal se tedy do prostředí, stojícího na opačném pólu jeho původního pedagogického zájmu. Ale záhy zjistil, že se problematika starobince a sirotčince v mnohém shodují. Jeho dotazníková anketa připravená původně pro sirotčince to potvrdila. Ukázalo se například, že z četby mají nejraději pohádky, přednost dávají knížkám obrázkovým. Nejoblíbenějším jídlem je krupicová kaše, nejoblíbenější hrou kuličky, v zimě koulování. Nemají přesnou představu o tom, čím by chtěli v životě být.

Výsledky dotazníkové ankety Cimrmana tak zaujaly, že se rozhodl věnovat této problematice hlouběji. Ve frymburském starobinci přednesl celý cyklus přednášek, z nichž, mnohé vyšly tiskem. Z nejúspěšnějších jmenujme přednášku “Domovina” o pěstování tabáku podomácku, přednášku nazvanou “O holi” s podtitulem “Dvanáct úderů sebeobrany chromých”, dále sestavil publikaci ”Pleteme si”, co člověk k stáru nejčastěji zaměňuje (sadař – sadista, faktura – fraktura, žebrák – Točník). Nejnavštívenější byla přednáška “Druhá míza” a přednáška “Po přechodu”, jakési dopravní desatero v kostce. Ze zdravovědných témat jmenujme práci “Přestáváme být mužem” a na ni navazující studii “Co s volným časem”.

Já bych se rád soustředil na Cimrmanovu stěžejní gerontologickou práci, nesoucí výmluvný titul “Poslední profese” V ní Cimrman důkladně rozpracoval metodiku žebrání. Tak především vymezil už sám pojem žebráka. Odmítal uznat za žebráky ty, kteří při vymáhání milodarů hrají na nějaký hudební nástroj nebo zpívají. Ty přeřadil jednoznačně mezi výdělečně činné hudebníky. Pravý žebrák podle Cimrmana získává obživu výlučně tím, že vzbuzuje lítost. Někteří žebráci mají to štěstí, že je příroda obdařila takovým vzezřením, že vzbuzují lítost bez jakéhokoliv vlastního přičinění. Ti méně šťastní musí k dosažení úspěchu vynaložit jisté úsilí. Zvláštní kapitolu věnoval proto otázce správného oblékání. Vyloučil zejména drahé kožešiny, jako jsou např. norek, stříbrná liška, perzián apod. Odmítal elegantní obleky, sportovní (motoristické, golfové, tenisové atd.). Mimořádnou důležitost přikládal Cimrman žebrákově chůzi. Zavedl proto kursy šourání. Pokud jde o celkové chování, Cimrman klade důraz na takt, i když jistý stupeň drzosti připouští – jinak by se žebrák těžko prosadil. Ale zároveň varuje: při žebrání zásadně nevyhrožujeme. To bychom se již dotýkali tenké hranice, kde končí žebrání a začíná loupež.

K účinnému vyvolání lítosti patří podle Cimrmana i slovní projevy. Každý žebrák by měl znát dva tři dojemné příběhy, které by mohl o sobě vyprávět.

Několik takových příběhů Cimrman pro potřeby žebráků napsal. Poslechněte si tři nejslavnější.

Hrabě lidumil

Byl jsem hrabě a vlastnil jsem veliké panství. Ale chudoba mých poddaných mě tak dojímala, že jsem jim chodil pomáhat robotovat na svých polích. Tím jsem zanedbal své vrchnostenské povinnosti. Brzy jsem se topil v dluzích a soused, také feudál, skoupil směnky a přivedl mě na buben. Víc než krejcar mi nedávejte, nechci se vrátit mezi tu bohatou pakáž.

Umělkyně

Milostpane, když se na mně dnes díváte, jistě byste neřekl, že jsem býval umělkyně. Jmenuji se Hermína Froditová a vystupoval jsem pod uměleckým jménem Herma Frodit. Celý život jsem se nemohl rozhodnout, mám-li se oženit či vdát. S léty ubývalo nápadníků i nápadnic, umělecky se mi také přestalo dařit, až jsem skončil v panoptiku jako stará vodní panna.

Přenošené dítě
(Ernest Hemingway povídku označil za nejsmutnější příběh světové literatury.)

Jsem přenošené dítě, milostpaní. Když jsem se narodil bylo mi dvanáct let. Od prsu mě matka nemohla odtrhnout, měl jsem již druhé zuby. Do první třídy mě přijali až když mě matka oholila. V šedesáti jsem šel poprvé do tanečních, v sedmdesátí do učení. Za první vydělané peníze jsem si koupil třetí zuby a žebráckou hůl. Krejcárkem nepohrdnu, rád bych si koupil urnu, než je zdražej.

Další výzkumy
Tolik z první fáze výzkumů o pobytu Járy Cimrmana ve Frymburku.

Mnohaletou trpělivou prací osvědčeného týmu vědců se pak podařilo získat další střípky do mozaiky. Přestože neznáme přesné datum Cimrmanova příjezdu do Frymburku, bylo to prokazatelně ve 12 hodin 37 minut. Právem se ptáte, jak vědecký tým došel k tak převratnému zjištění. Tedy, z korespondence! Přesněji z dopisu kočího c.k. poštovního kočáru Johanna Loistla své sestře Mathildě, provdané Hammerschmied. Citujeme:”……..Tatínek opět prohrál s tím odporným hrobníkem téměř celý důchod. A vrátil se nám z cest také pan profesor (míněno Sajner) s nějakým panem Cimrmanem. Neznáš ho? Vezl jsem je dnes od vlaku do Frymburku. Nevypadali však dobře, jako kdyby měli nějakou, v Evropě zatím neznámou, asijskou chřipku. …..” Pak již bylo hračkou zjistit podle jízdního řádu poštovního kočáru přesnou dobu příjezdu.

Kočí Loistl, jsa jedním z mála Čechů ve Frymburku (poměr Čechů k Němcům byl tehdy 18:1164), inspiroval také Cimrmana k založení menšinového časopisu FRYMBURSKÁ TROUBA (Die friedberge Trompette). Do tohoto odvážného projektu vložil veškerý svůj kapitál, který získal převážně pořádáním korespondenčních kursů potápění pro klienty Sajnerova starobince. Německá část obyvatelstva však tyto Cimrmanovy snahy ostentativně přehlížela a poté, co šli 15. dubna 1912 ke dnu s parníkem Titanic, aniž by zaplatili, i jediní tři zahraniční předplatitelé, šel bohužel ke dnu i Cimrman s TROUBOU. Paradoxně se tak naplnil jeho geniální reklamní slogan – Všechno je v Troubě.

Zde, na dně, přibližně 37 metrů západojihozápadně od starobince, v hloubce necelých 3,5 metru, se rozhodl přijmout nabídku firmy Gesellschaft für die Elektrisierung des Friedbergs, Karl Pischulti und Töchter, hledající nové zdroje pro věčně blikající frymburské žárovky. Práce na projektu přehradní hráze s malou vodní elektrárnou u Frymburka ho zcela pohltila. Odmítl i lákavou nabídku londýnské Lloydovy pojišťovací společnosti na prémiovou plavbu parníkem Titanic do Nového Yorku. Měla to být odměna za Cimrmanův husarský kousek, kdy se mu podařilo za jediný den pojistit 137 frymburských domácností proti pádu vzducholodě.

Mezi pojištěnými byli také strážmistr August Klinger, pivovarník Franz Krammer a obchodník Franz Grims – na obrázku zachyceni při pravidelné partii licitovaného mariáše ve frymburském hostinci “Zum Hochwald”.
Ale zpět k přehradě. Pischulti bohužel s realizací váhal tak dlouho, až byl odveden do 1. světové války, kde v roce 1916 padl. Cimrmanův projekt byl po malých úpravách realizován až v roce 1951 deset kilometrů po proudu u obce Lipno …

A ještě jedna zajímavá souvislost s parníkem Titanic. Ve školním roce 1911/1912 měla frymburská škola 581 žáků, což byl vůbec nejvyšší počet v celé její historii. Není proto divu, že Cimrman zde občas vypomáhal i jako pedagog. 13. dubna 1912, když zastupoval v šesté třídě učitele Ludwiga Bendu, který onemocněl současně zánětem pravého, levého i středního ucha, zadal žákům zajímavý příklad. Loď s 2206 cestujícími na palubě, pluje rychlostí 25 uzlů. 150 km od pobřeží Newfoundlandu narazí na ledovec. V záchranných člunech je 1178 míst a teplota vody je 11 stupňů. Kolik pasažérů se může zachránit?”. Že by měl Cimrman k odmítnutí plavby i jiné důvody?

Kdy Cimrman z Frymburka odjel také nevíme zcela přesně a to i přesto, že udržoval ještě několik let pilnou korespondenci s majitelem koncesovaného pohřebního ústavu Helmutem Lepschim. Tato korespondence se totiž odehrávala prostřednictvím dalšího z Cimrmanových vynálezů a to omyvatelné pohlednice. Paní Lepschiová však omývala a omývala …

cimr_1cimr_2

cimr_3cimr_4

frymburk

Znak městyse Frymburk

znak

GObec mapy

gobec mapy banner

Frymburský zpravodaj

zpravodaj

Infocentrum Frymburk

infocentrum